Zatímco ADHD (pozornostní deficit s hyperaktivitou), PAS (porucha autistického spektra) nebo jejich kombinace AuDHD představuje neurovývojové diagnózy, koncepty HSS (hledání senzací) a HSP (vysoká citlivost) jsou vrozené osobnostní rysy neboli temperament.
HSS HSP se může s ADHD či AuDHD v mnohých věcech překrývat. Pokud se tedy chceme pohybovat po povrchu…
Co znamená HSS?
Ve zkratce, HSS neboli vyhledávání intenzivních, nových a komplexních vjemů je přirozený osobnostní rys, který věda zkoumá už od šedesátých let. V mozku je řízen tzv. systémem behaviorální aktivace (BAS), který funguje jako pomyslný plynový pedál. Evolučně je to absolutně klíčový motor lidstva. Zatímco opatrnější jedinci hlídali jeskyni, lidé s HSS měli fyziologickou potřebu jít a prozkoumat to, co je za obzorem. Je to pud, který organismus žene k objevování nových, komplexních a intenzivních senzací. Není to tedy jen o skákání padákem, je to obrovská touha objevovat nové věci prostřednictvím mysli a smyslů, touha po inovacích, komplexních zážitcích a intelektuálních výzvách.
Jak to jde dohromady s HSP (vysokou citlivostí)?
Dlouho se myslelo, že být vysoce citlivý a zároveň vyhledávat intenzivní zážitky se navzájem vylučuje. Opak je ale pravdou! Odhaduje se, že zhruba 30 % vysoce citlivých osob spadá zároveň do kategorie HSS. Takoví lidé žijí v neustálém, fascinujícím paradoxu. Zatímco nervový systém prahne po neustálém objevování, každá nová informace ho zároveň hluboce zasáhne a rychle unaví. Je to sice náročnější povaha, ale také evolučně nesmírně cenný a zralý mechanismus.
Oproti tomu neurovývojové odlišnosti
U neurovývojových odlišností (PAS, ADHD nebo jejich kombinace AuDHD) se nebavíme o povaze, ale o prokazatelně odlišné architektuře mozku, která formuje, jak člověk vnímá svět. Je to spektrum a spousta inteligentních lidí dokáže tyto své odlišnosti navenek mistrně kompenzovat (maskovat). Zvenku se tak mohou zdát jako „jen hodně unavení perfekcionisté“ (nebo právě HSS HSP).
To, co z toho ale dělá tu diagnózu, je obrovská, často zničující daň za tuto kompenzaci. Zatímco u HSS HSP je určité chování přirozené, lidé s neurovývojovou musí tyto „triky“ používat k překonání objektivních strukturálních odlišností mozku. Stojí je to gigantické množství exekutivní (kognitivní) energie. A právě tato neustálá snaha přeprat vlastní mozek, aby fungoval podle měřítek většinové společnosti, vede často k těžkým syndromům vyhoření.
Tím se dostáváme k onomu pověstnému překryvu.
1. „Zkoumáme, než skočíme“ (O strategickém risku)
Zvenku obě skupiny působí, že se do věcí vrhají po hlavě, ale nakonec mají situaci promyšlenou. Jak lidé s AuDHD, tak HSS HSP dokážou trávit měsíce nad plánováním a rešeršemi, než se do něčeho nového pustí.
HSS HSP v sobě sice nosí vyčerpávající paradox, ale funguje u něj jak pomyslný plynový pedál, který ho žene za novotami, tak nouzová brzda. Když po plánech „skočí“, nejde o ztrátu sebekontroly, ale o úmyslný, kognitivně propočítaný krok. V ten moment se mu v mozku masivně rozsvítí centra odměny a organismus doslova záměrně vypne ty oblasti, které zpracovávají strach ze ztráty nebo selhání. Exekutivní funkce fungují, risk je plně pod kontrolou.
U komorbidity AuDHD spolu ADHD a PAS vedou zničující biologickou válku. Autistická část mozku rešeršuje a plánuje proto, že k přežití a uklidnění nervového systému absolutně vyžaduje jistotu a předvídatelnost. Jenže ADHD složce reálně chybí „brzdy“ – má fyzický nedostatek dopaminových receptorů a oslabenou schopnost kognitivní kontroly. Když takový člověk po měsících plánů „skočí“, může, ale nemusí mít skok pod kontrolou. Pod tlakem obrovského hladu po dopaminu organismus nemusí odolat impulzu a pečlivě vybudovanou autistickou jistotu může doslova strhnout. Exekutivní funkce selžou a risk není pod kontrolou. Výsledkem je, že se ochranný autistický systém v novém chaosu bezbranně zhroutí do těžkého senzorického kolapsu (meltdown nebo shutdown).
2. „Útěk z open-space“ (O senzorickém přetížení)
Neschopnost soustředit se v open-space, averze k agresivním zvukům a touha po absolutním klidu je naprosto společná. Obě skupiny v takovém prostředí neskutečně trpí.
Liší se primárně v důvodu, proč se to tak děje. U nás vysoce citlivých to plyne z toho, jak hluboce náš mozek všechno analyzuje. Výpočetní aparát se unaví, potřebuje se odpojit, ale fyziologické filtry v mozku nám fungují.
Lidé na PAS či ADHD spektru mají často objektivně, fyzicky narušené tzv. pre-pozornostní filtry v mozku. To znamená, že jejich mozek nedokáže tikání hodin nebo šum klimatizace „odsunout do pozadí“. Slyší to stále se stejnou, rušivou intenzitou. Jejich mozek „nezkratuje“ jen z únavy, ale z fatálního zahlcení, které u nich často vyústí do senzorického zhroucení nebo naprostého odpojení od reality.
3. „Nuda jako fyzická bolest“
Nuda je pro obě skupiny absolutní zabiják. Není to pouhá otrava z dlouhé chvíle, je to hluboce frustrující stav, ze kterého máme pocit, že se zblázníme, pokud se něco nezačne dít.
Pro HSS HSP osobnost to znamená jediné – naše extrémně vysoko nastavená laťka pro optimální stimulaci spadla pod minimum. Vyžadujeme kognitivní výzvu, protože náš systém odměn není dostatečně krmen.
Oproti tomu (nebo možná o krok dále?) je nuda u ADHD jedinců reálná biochemická deprivace. ADHD mozek neustále bojuje s nefunkčním uvolňováním dopaminu, protože dopaminové transportéry (DAT) fungují jako zblázněné buněčné vysavače, které okamžitě vysají veškerý uvolněný dopamin, a navíc zde chybí D2/D3 receptory. Rovnováha mezi tonickým (trvalým) a fázickým (okamžitým) dopaminem je v troskách. Nuda u ADHD tedy bolí tak moc, protože mozek je doslova chemicky vyhladovělý a křičí po dopaminu. Fyzická bolest z nudy je zde voláním neurochemicky „vyhladovělého“ mozku po záchraně. Přestože někteří lidé s ADHD dokážou tuto nudu různě kompenzovat, stále je to boj s vlastní chemií, který stojí obrovskou sílu.
U AuDHD se z nudy stává doslova biologická past. Zatímco ADHD část hladoví a bolí, autistická část přesně tuto „nudnou“, neměnnou rutinu naprosto striktně vyžaduje k přežití. Buduje si předvídatelný systém a stereotypy, aby zklidnila nervový systém a ochránila ho před zhroucením z okolního světa. Vzniká tak neřešitelný vnitřní paradox: člověk si vytvoří rutinu, aby se ochránil a cítil se bezpečně, ale v ten samý moment ho jeho vlastní ADHD část za tuto rutinu trestá dopaminovou trýzní a nutí ho všechno rozbít. Pokud poslechne PAS část, trpí nudou. Pokud poslechne ADHD část a rutinu rozbije, autistický senzorický systém to v novém chaosu nevydrží a zhroutí se.
4. „Vládci fascinací“ (Ponoření se do tématu)
Naprosté pohlcení jedním tématem vypadá přesně jako autistický speciální zájem nebo ADHD hyperfokus. Jenže když dva dělají totéž, nemusí to nutně být totéž.
U HSS HSP je to projev radosti z učení, intelektuálního drajvu a hlubokého zpracování dat. Děláme to proto, že vás to baví a obohacuje. U AuDHD má tento stav navíc ještě zásadní regulační a záchrannou funkci.
Autistické hyperzaměření (často spojené s detailní systematizací) bývá mechanismem uklidnění. Je to způsob, jak si dysregulovaný a přetížený nervový systém vytváří vlastní bezpečný, logický a předvídatelný svět, do kterého se může schovat. ADHD hyperfokus je zase okamžitá a silná dopaminová injekce, od které se mozek nedokáže odtrhnout, ani když už člověk fyziologicky potřebuje spát nebo jíst. Ne vždy ho lze navíc ovládnout – pak se přesně dějí komplikace v podobě hlubokého, celodenního ponoření do konspirační teorie, ačkoliv je poslední den odevzdání daňového přiznání a daný člověk nemá ani čárku.
(ADHD tax/ADHD daň referuje ke ztrátám, ke kterým tato dysfunkce často vede – třeba k pokutě za pozdní odevzdání DP).
5. „Past jménem rutina“ (Vnitřní rozpolcenost)
Obě skupiny řeší věčný konflikt mezi tím, že potřebují klid a hranice, ale jakmile je získají, dusí se v nich a chtějí akci.
U HSS HSP je to prostá tahanice mezi pomyslným plynem a brzdou. Jsme jako auto s citlivými pedály, ale pořád je to auto s jedním řídícím centrem. (Poznámka: Nalezení balancu, kromě toho, že je žadoucí, je hlavně realistické.)
Tento konflikt je pro AuDHD ale naprosto definující a často celoživotně zničující. Není to jen povahový rys. Jejich dominantní autistická část pro přežití bezpodmínečně potřebuje extrémní rutinu, jinak se nervově hroutí. Zároveň ale jejich ADHD část vnímá rutinu jako nesnesitelnou a doslova organismus nutí ji sabotovat a rozbít. Tito lidé v sobě nesou dvě různé biologické potřeby, které jdou přímo proti sobě. Někdy to dokážou uřídit obrovským sebeovládáním, ale vnitřní napětí je nesmírné.
6. „Společenská kocovina“
Společenské vyčerpání. Obě skupiny prostě po kontaktu s lidmi potřebují dlouze a mlčky civět do zdi.
U vysoce citlivých lidí dochází k vyčerpání zejména kvůli obrovské afektivní empatii. Navíc, nevědomě nasáváme i ty nejmenší změny v mimice a tónech hlasu, což může být únavné nejen emočně, ale i senzoricky. Interakce samotná je ale pro náš mozek přirozená a vysoce odměňující (aktivace center odměny a empatie). Prostě jsme jen přehřáli procesor množstvím dat.
Lidé na spektru PAS mohou být po společnosti vyčerpáni také z důvodu maskování. Stává se, že interakci musí neustále kognitivně „hrát“. Musí analyzovat cizí interakce, uměle odpočítávat oční kontakt a hlídat svou mimiku, aby nevypadali „divně“. Tahle společenská kocovina není jenom „nasátím energie druhých“, ale totálním fyzickým i psychickým vyčerpáním z celodenního hereckého výkonu.
Proč na rozlišení tolik záleží
Je neuvěřitelně důležité přestat házet všechny tyto projevy do jednoho pytle.
Když budeme AuDHD házet do škatulky „jen citlivých povahových rysů“, ublížíme lidem na spektru. Člověk s ADHD nebo s autismem si svoji kognitivní dysfunkci a smyslové přetížení nevyřeší jen tím, že se smíří se svou povahou a najde v ní balanc. Potřebuje vědět, že jeho mozek funguje jinak, potřebuje dostat adekvátní terapii, pochopení a třeba i léky. Potřebuje nemrhat časem hledáním pomyslného “balancu”, který je v této situaci nerealistický.
A naopak my, kteří se identifikujeme s HSP a HSS, zase potřebujeme mít právo na svou vlastní identitu. Nejsme lidé s nediagnostikovanou poruchou, která jen čeká na odhalení. Jsme lidé s přirozenou, obohacující, i když občas pěkně vyčerpávající povahou, která nás ale nedohání k neurologickému kolapsu. Zvenku se možná smějeme a nadáváme na stejné věci, ale naše světy fungují na jiném operačním systému. A oba tyto systémy si zaslouží být viděny a respektovány přesně takové, jaké skutečně jsou.
A co víc, obojí může být pravda současně. Můžeme mít neurovývojovou odlišnost a do toho mít od přírody vysoce citlivou a vjemy vyhledávající povahu. O to složitější a náročnější ten vnitřní svět pak je.
Zdroje & tipy pro další zkoumání:
https://psychiatry-uk.com/the-overlap-between-adhd-and-autism-audhd/
https://hsperson.com/the-highly-sensitive-person-who-is-also-a-high-sensation-seeker/
https://neurodivergentinsights.com/adhd-hides-autism
https://mindliftpsych.com.au/highly-sensitive-people-and-internalised-autism
https://www.ndpsych.com/blog/autism-misdiagnosis-challenges-for-healthcare-professionals.
https://www.vanderbilt.edu/autismandinnovation/audhd-the-hidden-dynamics-of-a-dual-diagnosis/
Zuckerman – Sensation Seeking Personality Trait – Open Education at Bay Path University. URL: https://open.baypath.edu/psy321book/chapter/c20p2/
Acevedo et al. (2018) „The functional highly sensitive brain: a review of the brain circuits underlying sensory processing sensitivity and seemingly related disorders“
Lenet (2017), „Shifting Focus: From Group Patterns to Individual Neurobiological Differences in Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder“
Winstanley et al. (2006) „Behavioral models of impulsivity in relation to ADHD: Translation between clinical and preclinical studies“
MacDonald et al. (2024), „The dopamine hypothesis for ADHD: An evaluation of evidence accumulated from human studies and animal models“
Volkow et al. (2010), „Evaluating Dopamine Reward Pathway in ADHD“
Patil et al. (2023), „Sensory Processing Differences in Individuals With Autism Spectrum Disorder: A Narrative Review of Underlying Mechanisms and Sensory-Based Interventions“
Tripp et al. (2008), Research review: dopamine transfer deficit: a neurobiological theory of altered reinforcement mechanisms in ADHD.
