Ep. 35: Zvládání kritiky

Zvládání kritiky jako vysoce citliví

V této epizodě se podíváme na kritiku, která je pro nás vysoce citlivé často velkou výzvou. Proč nás tolik zasahuje? Jak se s ní naučit pracovat, aby nás nerozložila, ale naopak posílila? A jak rozpoznat, kdy zpětnou vazbu přijmout a kdy ji nebrat vážně?

Proč je pro nás kritika tak náročná?

Vysoce citliví lidé vnímají svět intenzivněji – a to se týká i kritiky. I když víme, že některé poznámky nejsou osobní, emocionální část našeho mozku je vnímá mnohem silněji. Mnoho z nás se v minulosti setkalo s posměchem, nepochopením nebo dokonce šikanou. Jakákoliv kritika pak může otevírat staré rány a vyvolávat pocity odmítnutí, úzkosti nebo méněcennosti. Někdy máme tendenci vidět kritiku jako absolutní odsouzení. Zapomeneme na všechna pozitiva a zaměříme se jen na to negativní, což nás vede k přehnané sebekritice nebo perfekcionismu.
Kvůli silné empatii máme tendenci se zaměřovat na druhé a hledat potvrzení své hodnoty v jejich zpětné vazbě. Když přijde kritika, máme pocit, že jsme selhali – i když to není pravda.

Když nám někdo opakovaně říká, že jsme „přecitlivělí“, můžeme tomu začít věřit a potlačovat svou pravou podstatu. Tím se ale nechráníme – naopak ztrácíme sami sebe.

Projekce jako obranný mechanismus

Někdy nejsme příčinou kritiky my sami, ale spíš problém nebo zranění, které si druhý člověk nese. Často si na nás vybíjí vlastní frustraci, nejistoty nebo bolest, aniž by si to uvědomoval. Když nám někdo vyčítá, že jsme „přecitlivělí“, je dost možné, že sám má problém projevovat emoce a bojí se vlastní zranitelnosti.

Ne každý nám řekne svůj názor přímo. Někdy lidé kritizují nepřímo, prostřednictvím sarkasmu, ignorace nebo „dobře míněných rad“. Tento druh kritiky je obzvlášť náročný, protože vytváří atmosféru nejistoty a pochybností o sobě samých.

Jak s tím pracovat? Zeptejme se sami sebe:

• Je to pravda?
• Zná mě ten člověk dost na to, aby mohl posoudit, kdo jsem?
• Je tahle kritika motivovaná snahou mi pomoct, nebo je to spíš výlev emocí druhého?

Hranice a sebeláska: Jak se nenechat srazit kritikou?

• Vědomé přijetí, že nikdy nebudeme „pro všechny“
  • Naše osobnost není univerzálně kompatibilní se všemi. Jed pro jednoho je lék pro druhého.
• Nepotřebujeme si kupovat lásku tím, že budeme „bezchybnými“
  • Perfekcionismus ani people-pleasing nás neochrání před kritikou. I když uděláme všechno „správně“, někdo si vždycky najde něco, co mu nebude vyhovovat.
• Naučme se přijmout, že ne každý nám bude fandit
  • Když se schováváme, chráníme se před kritikou, ale zároveň ztrácíme příležitosti potkat ty, kteří nás ocení takové, jací jsme.
• Dávejme si pozor na vlastní sebekritiku
  • Když nás někdo odmítne nebo zkritizuje, máme tendenci hledat chybu u sebe. Ale ne vždy je problém na naší straně. Možná se snažíme získat přijetí od lidí, kteří nám ho nikdy dát nemohou.
• Někdy stačí pokrčit rameny a jít dál
  • Pokud narazíme na kritiku, která nám nic nedává, je naprosto v pořádku říct si: „Škoda, že já nejsem pro tebe a ty nejsi pro mě. Oba si zasloužíme lidi, kteří nám budou rozumět.“

Zvládání kritiky v praxi

1) Vědomé dýchání a grounding

Pokud nás kritika zasáhne, zaměřme se na svůj dech. Pomáhá také grounding – například cítit kontakt chodidel se zemí nebo se dotknout něčeho fyzického.

2) Nevěřme všemu, co slyšíme

Ne každá kritika je pravdivá. Nechme ji chvíli odstát, než ji přijmeme za svou.

3) Rozlišujme zpětnou vazbu a útok

✅ Konstruktivní kritika – dává konkrétní zpětnou vazbu, nabízí možnosti zlepšení.

❌ Nekonstruktivní kritika – je nejasná, útočná, manipulativní, bez snahy pomoct.

4) Omezme vliv toxických lidí

Pokud někdo neustále útočí na naši citlivost, není povinností setrvávat v jeho přítomnosti. Můžeme si stanovit hranice nebo vztah upravit.

 5) Opírejme se o podporující lidi

Hledejme komunitu lidí, kteří nás vidí, chápou a oceňují takové, jací jsme.

Závěrečné myšlenky

✨ Kritika může bolet, ale nemusí nás definovat.

✨ Pokud se někdo rozhodl nás nemít rád, není to naší povinností měnit se, abychom mu vyhověli.

✨ Když se schováváme, ochuzujeme svět o naši jedinečnost.

A hlavně: Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.