Ep. 13: Jak jsem na to přišla

Jak jsem objevila svou vysokou citlivost (a co mi to dalo)

V posledním osobním díle podcastu Vysoce Citliví Lidé se konečně dostávám k tomu, jak jsem zjistila, že jsem vysoce citlivá – a co mi tahle informace přinesla. Pokud jste nečetli nebo neslyšeli předchozí dvě části mého příběhu, doporučuju to napravit, aby vám všechno dávalo smysl.

Cesta k sebepoznání nebyla přímočará

Po vysazení farmak jsem se cítila dobře a pár let fungovala bez větších obtíží. Pak ale přišla změna – narodila se mi dcera. Byla (a je) také vysoce citlivá a jako miminko vyžadovala neustálou blízkost. Nemohla jsem ji odložit ani na chvíli, což vedlo k dlouhodobé izolaci. Byla jsem neustále s někým a přesto osamělá.

Měla jsem také jednu velkou iluzi – že mě mateřství naplní tak, že už nebudu potřebovat nic jiného. Ale nestalo se. Milovala jsem svou dceru, ale mateřství nebylo celá moje identita. Chyběla mi kreativita, intelektuální stimulace a pocit, že dělám i něco jenom pro sebe. Zároveň jsem si to ale nechtěla přiznat, protože mi to připadalo jako selhání.

Pandemie jako spouštěč (a zároveň záchrana)

Jakmile jsem si začala uvědomovat, že mi něco chybí, plánovala jsem, jak si znovu vybudovat prostor pro sebe. Koupili jsme auto, plánovali výlety, chtěla jsem se víc realizovat… A pak přišel rok 2020 a s ním lockdowny. Byla jsem znovu uvězněná doma, tentokrát kvůli pandemii. Moje úzkosti se začaly zhoršovat, ale zároveň jsem hledala způsob, jak se zaměstnat. Přihlásila jsem se na rekvalifikační kurz, který mi dodal sebedůvěru, a shodou okolností jsem v létě narazila na knihu Průvodce pro vysoce citlivé lidi od Judith Orloff.

První reakce? To bude nějaká blbost.

Druhá reakce? Počkat… tohle přesně dělám já!

Třetí reakce? Aha moment za aha momentem.

Najednou mi začalo docházet, že moje reakce na svět, zahlcení, potřeba času o samotě, hluboké přemýšlení i silná intuice nejsou „problém“, ale prostě součást mé přirozenosti.

Úzkosti, které tentokrát nesouvisely s minulostí

Jenže pak přišla druhá vlna pandemie a moje úzkost se vrátila v plné síle. Tentokrát to nebyly jen iracionální strachy – byl to reálný strach z toho, co se děje ve světě. Počty nakažených rostly, všude se psalo o smrti, izolaci a nejistotě. Uvědomila jsem si, že už to sama nezvládnu. Začala jsem chodit na online terapii a byla to jedna z nejlepších věcí, které jsem mohla udělat. Naučila jsem se přijímat nejistotu, pustit potřebu neustálé kontroly a hlavně pracovat se svou vysokou citlivostí vědomě, ne jen teoreticky.

Zjištění, které mi změnilo život

Velkým aha momentem bylo, když jsem pochopila rozdíl mezi zahlcením a podhlcením. Myslela jsem si, že jsem přestimulovaná a potřebuju klid, ale ve skutečnosti jsem měla málo podnětů a moje mysl si začala vyrábět katastrofické scénáře sama. A tak jsem si naložila něco, co mi dává smysl – začala jsem studovat psychologii. Bála jsem se, že to nezvládnu, že mě úzkost ochromí… Ale stal se pravý opak. Konečně jsem měla něco, co mě naplňovalo a zaměstnávalo mojí mysl správným směrem.

Jak vznikl projekt Vysoce Citliví Lidé?

V té době jsem měla tolik aha momentů a tolik radosti z nově nabytých poznání, že jsem je chtěla sdílet. Ne nutně svůj osobní příběh, ale informace o vysoké citlivosti a tipy, jak s ní pracovat. Založila jsem Instagram – s tím, že když to bude zajímat pár lidí, bude to fajn. Dnes má projekt desítky tisíc sledujících, podcast tisíce poslechů a rozšířil se i na YouTube a Facebook. A já jsem neskutečně vděčná.

Kde jsem dnes?

Dnes už se nepovažuju za úzkostného člověka. Úzkost občas přijde – ale už jí neodmítám. Přijímám ji jako součást sebe, která mě může něco naučit. Už se jí nesnažím „odstranit“, ale žít s ní v míru. A pokud zrovna procházíte úzkostí, frustrací nebo pocitem, že se hledáte – chci vám říct jednu věc: Zlepšení je možné. Dá se k němu dojít. A často je klíčem sebepoznání. Nejen hrabání se v minulosti, ale i pohled na to, jak žijeme teď a co bychom mohli změnit.