Ep. 12: Diagnóza

Cesta skrz temnotu: Diagnóza, léky a první kroky k uzdravení

Ve této epizodě podcastu Vysoce Citliví Lidé pokračuji ve sdílení svého příběhu s duševním zdravím. Navazuji na předchozí díl, kde jsem skončila u bodu, kdy jsem jednoho dne prostě nevstala. Tentokrát se podělím o to, jak jsem dostala diagnózu, jak vypadala moje zkušenost s psychofarmaky a jak to celé pokračovalo.

Úzkostně-depresivní propad a první pomoc

Dny, kdy mi bylo tak zle, že i cesta na záchod byla výkon hodný výpravy na Everest, se táhly v mlhavém oparu. Deprese se projevovala naprostou ztrátou smyslu, apatií a pocitem, že nic nemá význam. Nechtěla jsem jít ven, ale ani jsem o tom nepřemýšlela – budoucnost pro mě neexistovala. Spánek se stal mým dalším nepřítelem. Trpěla jsem nespavostí, budila se v noci, nemohla usnout nebo se probouzela extrémně brzy. Mozek bez odpočinku začal hrát vlastní hru – přicházely pseudohalucinace, což znamená, že jsem viděla nebo slyšela věci, ale věděla jsem, že nejsou reálné. V tu chvíli zasáhl můj (dnes už) muž a řekl mi na rovinu: “Tohle je deprese.” Upřímně mě to překvapilo. Věděla jsem, co je deprese, ale nepřipouštěla jsem si, že se mě to týká. Byl to moment, kdy jsem pochopila, že si musím nechat pomoct.

Cesta do Bohnic a první diagnóza

Když jsem poprvé nahlas přiznala, co se děje, byla jsem přesvědčená, že mě pošlou pryč. Místo toho mě vzali vážně. Dostala jsem diagnózu úzkostně-depresivní poruchy a první antidepresiva (Cipralex) spolu s malou dávkou antipsychotik (Quetiapin) na spaní. Odmítla jsem zůstat v nemocnici a odešla domů s úkolem najít si psychiatra.

Začátek léčby a chaos emocí

Psychofarmaka nezabírají hned – trvá týdny, než začnou působit. Do té doby je člověk pořád stejně mizerně, jen s vedlejšími účinky, jako sucho v puse, bolesti hlavy a třes rukou. Ale to nebylo nic proti tomu, co přišlo později. Jakmile antidepresiva začala působit, přišel naprostý emoční chaos. Všechny potlačené emoce se provalily ven bez filtru. Vztek, radost, smutek, energie – všechno se střídalo v nekontrolovatelných vlnách. Kamarádi, kteří to se mnou ustáli, si zaslouží metál.

Začala jsem také chodit na psychoterapii a dostala novou diagnózu – bipolární afektivní porucha. Problém? Tuto vážnou diagnózu mi psychiatrie dala po dvaceti minutách rozhovoru. Bez hlubšího zkoumání, bez delšího sledování. A já jsem to přijala jako fakt.

Pochybnosti o diagnóze a vysazení léků

Časem mi došlo, že něco nehraje. Četla jsem zkušenosti lidí s bipolární poruchou a můj příběh byl… podezřele snadný. Žádná těžká mánie, žádné hospitalizace, žádné dlouhodobé problémy s léky. Jen zázračné zabraní prvních předepsaných léků. Navíc jsem chtěla začít léky postupně vysazovat, ale moje psychiatrička o tom nechtěla ani slyšet. A pak jednoho dne přišel zlom – zapomněla jsem na kontrolu. Když jsem se snažila dovolat a omluvit se, nikdo mi nezvedl telefon. To byl pro mě signál.

Rozhodla jsem se vysadit léky na vlastní pěst. Nebylo to lehké – první týdny mi bylo zle, ale zvládla jsem to. A co bylo nejzajímavější? Žádná hypománie se nevrátila. Žádné dramatické výkyvy, žádné propady. Začala jsem fungovat bez farmak.

Co když to všechno bylo jen reakcí na léky?

O několik let později jsem náhodou narazila na výzkum o hypománii vyvolané antidepresivy. A najednou mi to začalo dávat smysl. Co když má moje zkušenost úplně jiný kontext? Co když vysoká citlivost hrála v reakci na farmaka větší roli, než si lékaři uvědomovali?

Toto poznání mi dalo další motivaci pokračovat v projektu Vysoce Citliví Lidé. Možná nejsem jediná, kdo prošel podobnou zkušeností. Možná je čas začít o tom víc mluvit.