Ep. 11: Jak to všechno začalo

Jak to všechno začalo: Můj příběh s duševním zdravím

Rozhodla jsem se věnovat následující tři epizody svému příběhu – jak to všechno začalo, jaké byly moje první zkušenosti s duševním zdravím a co mě nakonec dovedlo k pochopení vysoké citlivosti. Dnes se vracím na úplný začátek, na střední školu a první signály, že něco není v pořádku.

Popírání citlivosti a útěk do fantazie

V období střední školy jsem vůbec netušila, že něco jako vysoká citlivost existuje, natož že do této kategorie sama spadám. Brala jsem jako ctnost, že nejsem “žádný máslo”, že dokážu držet emoce pod kontrolou a nikoho s nimi neobtěžuju. Když někdo okolo mě byl emotivní, měla jsem tendenci ho soudit – vnímala jsem to jako manipulaci nebo nedostatek sebekontroly. Ve skutečnosti to ale byla moje vlastní obrana, protože jsem si sama sobě nechtěla dovolit citlivost prožívat.

Místo toho jsem se naučila potlačovat emoce a uzavírat je hluboko v sobě. Bez jakékoliv znalosti péče o duševní zdraví nebo prevence se můj hlavní zvládací mechanismus stal eskapismus – únik do jiných světů. Ať už to byly filmy, seriály, knihy, hry nebo moje vlastní fantazie, všechno bylo lepší než realita.

První varovné signály

Dlouhodobé potlačování emocí a eskapismus se začaly projevovat na mém fungování. Byla jsem stále unavená, neustále zahlcená školními povinnostmi, ale zároveň jsem neměla žádné nástroje, jak si s tím poradit.

• Prokrastinace spánku (revenge bedtime procrastination) – oddalovala jsem spánek, protože jsem přes den neměla prostor dělat, co mě baví.

• Sociální úzkost – měla jsem problém někam jít, komunikovat s lidmi a často jsem se cítila osamělá.

• People-pleasing – neřešila jsem své vlastní potřeby, ale soustředila se na to, co chtějí druzí.

Všechno to vrcholilo tím, že jsem si v hlavě vytvořila ideální představu o tom, jak bude vypadat můj život po maturitě – na vysoké škole. Jakmile se realita ukázala být jiná, než jsem si vysnila, přišla obrovská deziluze.

Příchod úzkostí a depresí

Na vysoké škole se ukázalo, že moje zvládací mechanismy už nestačí. Nebyla jsem připravená na svobodu a zodpovědnost, chyběly mi základní dovednosti pro organizaci času a práce. Administrativa, zahlcení a sociální izolace mě postupně dostaly do bodu, kdy jsem byla paralyzovaná úzkostmi. Moje iluze o snadném a přátelském prostředí se rozplynula a já najednou nevěděla, kdo jsem a co dál.

A tak to jednoho dne přišlo – nebylo proč vstát z postele.